Věděli jste, že staré housle Stradivariho mají biologicky aktivnější „život“ než lecjaký fíkus na parapetu? Možná vám to zní šíleně, ale vědci i moji kamarádi luthieři o tom mluví čím dál víc. Nedávno jsme to rozebírali večer u čaje — a rozuzlení bylo poněkud nečekané. Proč mají housle schopnost „dýchat“, pracovat a stárnout mnohem přirozeněji než pokojové rostliny, o které většina z nás tak pečlivě pečuje?
Živá hmota — i když dřevo už dávno není v lese
Když si přinesete domů nový květináč s monstérou, staráte se jak o člena rodiny. Zalévat, otáčet ke světlu, špetku hnojiva. jenže housle, i když dřevo bylo pokáceno třeba v roce 1750, stále žijí vlastním životem. Každý, kdo kdy držel v ruce starý nástroj z dílny v Kraslicích nebo dovezený „z Itálie“, ví, jak dřevo reaguje na vzduch, vlhkost, změnu teplot. Připomíná to částečně „sukulent na dietě“ — živý, ale jinak.
Fenomén rezonance: housle nesedí v koutě
Můj starší kolega z orchestru vždy tvrdil: „Zapomeň na vitríny, nástroj musí hrát!“ Tóny, které se pravidelně linou z houslí, doslova probouzejí dřevěné buňky — rezonance houpe mikropóry ve dřevě, což urychluje mikrobiální děje a vytváří nové vnitřní struktury. Experimentálně potvrzené, žádné ezo. U pokojových rostlin „muzikoterapie“ často nefunguje — zkoušeli jsme v chatu: kytičky nereagují, spíš vadnou, když se zkouší smyčecem na elektrickou kytaru.
Naopak, dřevo houslí stárne v melodii — a tenhle proces skutečně zlepšuje jejich zvuk. Kdo by si to byl pomyslel, že i kousek smrku má rád Vivaldiho, ale…něco na tom je.
Pokojovky versus housle: co je těžší udržet při životě?
- Housle: Potřebují spíš péči jako dobré víno — správné klima, pravidelnou hru, občas navoskovat. Nikdy nenechávat v autě — kolega z Brna ví své.
- Rostliny: Denně zalít? spíš nehnojit moc, hlídat škůdce, hodně přemlouvat (nepomáhá) a doufat, že přežijí letní parno. Tak nějak.
Myslím, že housle mají jednu velkou výhodu: za dvacet let jim obvykle hlas nezeslábne, kdežto monstéra… no, známe to z paneláku. Někomu se poštěstí, někdo má místo květiny už jen tyčku zapíchnutou do květináče.
Věda potvrzuje: dřevo není mrtvé
Němečtí chemici (četl jsem loni studii z Freiburgu) dokázali, že hustota a „pružnost“ dřeva houslí se během let mění v závislosti na vlhkosti a vibracích. Uvnitř vznikají nano-krystaly celulózy, které pozitivně ovlivňují zvuk. O rostlinách něco podobného zatím nikdo neprokázal. Je to vlastně fascinující — tolik let po smrti stromu a ono to pořád „žije“ svým tempem.
Co s tím? Péče o housle a květiny v českých podmínkách
Pokud byste chtěli, aby domácí housle „rostly“ i za vás — pravidelně je vytahujte z futrálu. Když nemáte kapelu, aspoň jim zapněte Bachovy sonáty. U pokojovek radím: méně vody, víc trpělivosti a hlavně neříkejte si, že má soused větší palmu. Někdy je štěstí vážně jen v hlavě… nebo v tom, že váš smrk strávil mládí na horách, ne ve městě.
Nakonec — i dřevo má svůj charakter, a ne vždy bude jako stradivárka od souseda-amatéra. Stejně jako pokojovky někdy překvapí a umřou „jen tak“ — možná to tak prostě mělo být. Vlastně… v životě není ideálu, ani ve zvuku, ani v květu.
Vaše zkušenost?
Jak jste na tom vy — přežila vaše monstéra déle než studentova první housla? Máte nějaký trik (nebo spíš anti-trik), který funguje v našem paneláku nebo na chalupě u Berouna? Napište, ať mám zase co probírat v našem chatu. Vyměňme tipy a… uvidíme, co příště „poroste“ lépe.
