První kroky a charakteristický styl
Frank Gehry jednou hostoval v seriálu Simpsonovi, kde navrhl budovy tím, že slepoval kousky papíru. Začal však tvořit složitější struktury, které od Prahy po Panama City byly okamžitě rozpoznatelné díky jeho charakteristickým křivkám. Ty působily dojmem, že byly zformovány náhodou, s tvary, jež se kroutily a prolévaly jako by je zasáhla těžká koule, nebo se vlnily jako tančící derviše, odolávající zákonům gravitace a logice konstrukcí. I přesto, že Gehry, který zemřel ve věku 96 let, vyrůstal v době modernismu, zdálo se, že je jako by nebyl schopen kreslit přímou čáru.
Odpor k modernistické tradici
V době své největší slávy byla jeho architektura jakýmsi odporem vůči modernistickým velikánům jako Mies van der Rohe a jeho přísnému pravidlu „méně je více“. Naopak americký postmoderní teoretik a architekt Robert Venturi tuto zásadu zvrátil, když jej okomentoval slovy „méně je nuda“. Tento výrok dokonale vystihoval maximalistický styl Gehryho.
Mezinárodní uznání a bilbao
V době před rokem 2000 Gehry přišel s projektem, který změnil paradigma. V roce 1997 navrhl pobočku muzea Guggenheim v Bilbao, v odlehlém severním španělském městě, jež čelilo jejímu úpadku po průmyslové revoluci. Navržený komplex, jehož složitost je umocněna přes 33 000 tenkými plátky titanu, které odrážely světlo jako šupiny ryb, dokázal město oživit. Galerie, které byly stejně expresivní jako umělecká díla, jež měly pojmout, nebyly neutrálními prostory, ale měly vlastní výraz. Budova stála na prominentní nábřežní parcele u řeky Nervión a rychle se stala ikonou, čímž Gehry ve svých 60 letech zazářil v pověsti „starchitecta“, označení, kterého se původně vědomě vyhýbal.
Asi největší vliv na veřejnost a městskou ekonomiku
Pro Bilbao znamenala tato stavba nejenom kulturní triumf, ale také ekonomickou a společenskou změnu. Přilákala přes 1,3 milionu návštěvníků v prvním roce a odstartovala tzv. „bilbao efekt“ – fenomén, kdy ikoničnost architektury pohání rozvoj turistického ruchu a prosperity města.
Dílo v Los Angeles a experimenty s formou
V roce 2003 Gehry realizoval koncertní halu Walt Disney v Los Angeles, kterou jeho objednavatel původně chtěl postavit z kamene. Nakonec byla z materiálu nerezové oceli, s tvarem připomínajícím plující plachty nebo obrovské kovové hobliny. Konstrukce byla inspirována jeho osobními zkušenostmi: v šestnácti letech se přestěhoval s rodinou z Toronta do Los Angeles, což představovalo významnou etapu jeho života. Tento komplex se svými organickými tvary a výraznou strukturou symbolizoval jeho dlouhou a formativní vazbu na město.
Výzkum a využití počítačové technologie
Gehryovo tvoření bylo založeno na vytváření ručně stavěných modelů, které následně digitalizoval pomocí pokročilého softwaru původně určeného pro letectví, schopného modelovat složité křivky. Díky tomu se jeho stavby stávaly stále více experimentálními a neomezenými – přesně tak, jak si přál. Proces tvorby se stal velmi náročným, ale výsledky přinášely nečekané efekty.
Globální rozmach a výzvy
V 90. a 00. letech 20. století Gehry roztáčel svou kreativitu dál, například projektem Tančící dům v Praze, familiárně zvaným „Fred a Ginger“, kde se dvě odlišné věže spojily v baletním objetí. Dalším příkladem byla projektovaná pavilon Jay Pritzker v Millenniu parku v Chicagu, který působil jako venkovní amfiteátr s kovovými pásy zkrouceného nerezu kolem sebe. S postupem času, při snažení o napodobení úspěchu v Bilbau, však Gehry začal být posedlý výběrem nevhodných projektů, jakými byly například satelitní muzeum v Abú Dhabí nebo experimentální projekty v Seattlu či Paříži, často kritizované za špatnou kvalitu práce.
Rozmanité projekty a komerční práce
V pozdní fázi své kariéry se Gehry věnoval i designu zavazadel, jachet či lahví koňaku, což však byla odbočka od jeho hlavní tvorby. Také si začal navrhovat nábytek z vlnité lepenky či silosů pro luxusní bydlení, jež často působí jako schématické a předvídatelné. Tyto projekty kontrastovaly s jeho klíčovými díly, například jeho vlastním domem v Santa Monice, který koupil v roce 1977, a jehož průčelí tvořily sestavy z kartonových vln a řetězových plotů. Tento dům odrážel jeho zájem o materiály a formy běžného prostředí.
Závěrečná fáze a vliv na architekturu
Gehryho práce v Evropě zahrnovala například bytové věže v Düsseldorfu nebo návrh Muzea Vitra ve Švýcarsku, který odhalil jeho přechod od průmyslového bricolage ke více sochařsky zvlněným a komponovaným tvarům. V Velké Británii se jeho projekty setkávaly s určitým odporem, například při návrhu centra Maggie’s v Dundee nebo při tvorbě londýnského Serpentine Pavilion, jenž byl reinterpretován jako vířící vír v dřevorubecké skladišti.
Závěr a odkaz
Během téměř šedesátileté kariéry se Gehry stal ikonickým představitelem architektury, často kritizovaným za „hledání efektu“ a vytváření „spectacle“ struktur. Na jedné z tiskových konferencí v roce 2014 v Španělsku, kdy mu byla předána další ocenění, tiše předal publiku posměšný signál, který později omluvil. Prohlásil také, že „v dnešním světě je 98 % stavěných a navržených objektů holé hlouposti. Neexistuje žádný smysl pro design, žádný respekt k lidem, jsou to jenom zřídkakdy dobře provedené stavby.“
