Představte si, že vaše zahrada mluví. Ne křičí, neposílá notifikace – jen si tiše roste, jak už to v Česku chodí. A právě u takové zahrady sedí někdo, komu je šedesát nebo víc, a dělá věci prostě po svém. Nedávno jsem si toho všiml u sousedky na chalupě: její záhony vypadaly nenápadně, ale úroda? O třídu lepší než u mladých „bio-nadšenců“ z vedlejší vesnice.
Co tedy dělají šedesátníci v zahradě tak odlišně? A hlavně: je v tom nějaká finta, nebo prostě žijí s přírodou víc v klidu? Tohle mě opravdu zaujalo, takže jsem vyzpovídal pár známých, vyhrabal pár starých rad od babiček a tady je to, co jsem dal dohromady. Nejsem si ale jistý, že je to návod pro každého…
Zkušenost místo nejnovějších trendů
Můj kolega ze Semil v chatu napsal: „Zkoušel jsem permakulturu – šel jsem nakonec stejně za mámou, její kompost je prostě lepší.“ Je to tak – šedesátníci na zahradě často nesledují Youtube tutoriály ani neobjednávají exotická semena. Místo toho sázejí to, co tu roste už léta: hrášek, mrkev, parádní maliny. Dávají přednost místním odrůdám — a nemění svůj postup každý rok podle trendů z Instagramu.
Není to odpor k novotám – spíš víra v to, že osvědčené věci fungují. A někdy to má i vtipný efekt: v našem chatu kolovalo, jak jeden mladý „urban gardener“ nepoznal pastinák od petržele, zatímco šedesátiletí sousedé už dávno zaseli na správné místo.
Žádný spěch – práce podle počasí, ne kalendáře
Mladí pěstitelé mají často dojem, že vše musí být podle plánu: aplikace jim připomene, kdy vysít hrášek, kdy přihnojit, kdy zalévat. Ale podívejte – soused (72) chodí do zahrady, když „je země akorát měkká“ a „když nemám co dělat v kuchyni“. Zní to staře? Možná, ale díky tomu jeho zelenina netrpí v bahně nebo v suchu.
- Nepřehání to s okopáváním
- Netrhá plevel do posledního stébla — prý „něco musí zůstat i pro hmyz“
- Zalívání? Hlavně ráno, „než to slunce všechno vypije“
Možná v tom je trochu moudrosti. Sám někdy cítím, že se s moderními pomůckami zbytečně stresujeme — zahrada má svůj čas a často už málo posloucháme, co nám naznačuje.
Recyklace, znovupoužití a DIY
Opravdu. Včera na tržišti u nás v Říčanech paní prodávala malinový sirup ve znovupoužité sklenici od okurek. „Proč kupovat nové, když tu ty sklenice leží celý rok?“, říká. Jeden z tipů od šedesátníků je vlastně úplně jednoduchý: staré dřevěné laťky na oporu rajčat, PET láhev místo konve, kompost z toho, co zahrada i kuchyně dají.
Mladší často nakupují módní květináče nebo různé vychytávky na zalévání. Ale starší generace to udělá „po svém“ — a někdy to fakt funguje líp. Třeba babiččin záhon s aksamítami jako ochrana proti škůdcům? Letos jsem to zkusil taky a, jestli to není náhoda, do salátu mi šel méně slimáků…
Bez zbytečných chemikálií – a hlavně s úctou k půdě
Tady mají šedesátníci jasný náskok. Hodně jich říká: „Nejde ani tak o bio nebo nebylo, prostě nechci, aby mi vnoučata jedla postřik.“ Často nahrazují chemii přírodními postupy — kopřivový výluh, popel na mravenčí stezky, dávka hnoje jednou za čas.
Nechci tvrdit, že nikdy nic nepoužijí – ale vždycky s rozmyslem. A když poslouchám příběhy některých mladších pěstitelů, kteří to s „biem“ občas přeženou a úroda pak nic moc… možná na tom něco bude.
Tipy, které jsem si od šedesátníků zapsal (ne nutně všechny vyzkoušel)
- Česnek sázím do sněhu, ne do bláta
- Nelepím se na trendy, zkouším vlastní rozum
- Starý sud na dešťovku je lepší než tisíc nových kropících nastaveb
- Mezi záhony patří i mech, svoje místo má každý plevel
- Hlavně: zahrada má radost přinášet – ne se stát další povinností
A teď vy – jak to máte?
Možná jsem na něco zapomněl — nebo to vidíte úplně jinak? Dejte vědět v komentářích, nebo pošlete tip, co odkoukat od starších i mladších. Nakonec, v každé zahradě je trochu magie i každodennosti. Vlastně… v tom je celé to kouzlo.