Na první pohled to vypadá jako detail, ale promyšlený způsob zalévání může rozhodnout o úrodě i o vaší náladě v parném létě. V Česku jsme dlouho považovali plastové láhve zapíchnuté hrdlem do záhonu za vynález století – jenže v posledních sezonách se na zahradnických fórech častěji řeší, jak ty láhve nahradit něčím lepším. Co z toho vlastně vzniklo? A proč na jižní Moravě začali kolem domů podivně kopat kruhové díry?
Nedávno mi kolega ukazoval fotku svojí cibule: krásně zelená, přitom před domem suchá hlína a žádná PETka v dohledu. Prý už rok zalévá úplně jinak — a že prý PETky jsou teď skoro ostuda. Tak jsem začal pátrat…
Proč jsme se zamilovali do PET lahví (a proč už to není ono)
Kdysi platilo: když je venku 35 stupňů, zastrčíš láhev s vodou do záhonu a jedeš na chalupu klidně na tři dny. Fungovalo to, víc vody nateče, když půda prosýchá, méně když je vlhko. Jenže — voda z láhve vytéká často rychle, jak kde. Navíc, láhev nevydrží moc dlouho, za rok zkřehne, někdy smrdí od přebytečných hnojiv, nebo ji vám kočka vyhrabe už za první bouřky.
Upřímně: kolikrát jsem po týdnu našel lahev bez vody, a půda kolem suchá… Z té euforie v začátcích nezbylo skoro nic. A to nemluvím o tom, jak v létě PETky hyzdí záhony, když už není ani kousek trávníku zelený.
Ollas – návrat k antické jednoduchosti (a proč teď frčí právě tohle)
Možná jste „ollu“ viděli u sousedů — vypadá jako květináč z pálené hlíny, ale bez dírky. Zahrabete ji do záhonu, necháte kousek trčet, nalijete vodu a je to. Voda se pomalu, ale jistě vsakuje přímo ke kořenům. žádný odpar, žádná plastová věž, žádný zápach.
- úspora vody – oproti běžnému zalévání až o polovinu méně
- kořenům nehrozí šok ze studené vody, všechno jde pozvolna
- vydrží i několik let – stačí omýt
- funguje na rajčata, okurky, papriky, ale i na okrasné keře
Měsíc zpět v chatu s kamarádem proběhla debata, jestli stojí za to utratit 400 Kč za jednu ollu. Já nebyl přesvědčený – ale znáte to, kolega nadšeně tvrdil, že má poprvé v životě bazalku zelenou až do října. Pravda, možná mu prostě přálo počasí… ale že v srpnu sklízí cherry rajčata jako z Alláhu, to byla realita.
Co můžete zkusit i bez utrácení — domácí varianty
Pokud vám přijde kupovaná olla drahá, zkusíte domácí výrobu. Nedávno jsem na zahrádce spojil dvě obyčejné terakotové květináče hrdly k sobě, zalepil otvor a zakopal mezi cukety. Drží to vodu, půda je spokojená – a cuketa svěží, i když jsem byl v Chorvatsku. jasně, není to vyloženě elegantní, ale funguje.
Jiní zahradníci prý používají i keramické hrnky, děravé staré džbánky… I v komunitním záhoně u Letné teď takových „DIY ollas“ najdete dost. Moje máma vždycky říká, že na Moravě je prostě hlína mastná, a té nejvíc svědčí hliněné nádoby. něco na tom asi bude.
Bude to fungovat všude?
Těžko říct. Máme různou půdu — kde je moc písku, voda proteče rychle, kde je hlína, zas se drží déle. také záleží na teplotě, větru, slunci. rozhodně ale stojí za to zkusit aspoň jeden záhon zalévat přes ollu, ideálně srovnat s klasickým PETkovým pokusem. třeba budete překvapeni.
V září určitě pište, budu rád za fotky i vtipné historky. Zalévání zahrady je věčný boj — takže jestli najdete další hack, pište pod článek.
Všechny ty inovace mají něco společného: jsme národ zlepšováků, kteří místo slepé víry v trendy raději experimentují. Tak to zkusíte taky? Vždyť léto teprve začíná…
V podstatě – uvidíme na podzim, jestli to stálo za to, no ne?
