Je to zvláštní, ale v poslední době si všímám jednoho trendu – v naší vesnici (Moravskoslezský kraj, pokud chcete vědět kde) začaly mizet ovocné sady. A přitom dřív? Každý druhý měl za barákem pár švestek nebo jabloní. Když jsem se o tom nedávno bavil s kolegou v práci, vzpomněl si: „Moje babička by něco takového nikdy nedovolila.“ Proč tedy dnes mladí lidé likvidují to, co jejich dědové budovali léta? a opravdu to znamená konec domácího ovoce v Česku?
Staré sady: víc než jen ovoce
Pro starší generace mají ovocné sady zvláštní hodnotu. Není to jen o jídle nebo kompotu od babičky – je to paměť na dětství, rodinné tradice, sousedské klábosení pod stromy. Můj soused říká, že bez podzimní sklizně by pro něj „září nemělo smysl“. Pravda je, že péče o sady je práce, ale lidi u toho drží nejen nostalgie, spíš jakýsi vnitřní klid — fakt, že víte, co jíte, a komu jste to utrhli.
Co se změnilo u mladých?
- Nemají čas – práce, dojíždění, Netflix. Ano, zní to jako klišé, ale praxe je taková
- Chybí zkušenosti – málokdo ví, jak přihnojit, kdy prořezat, proč strom občas milostivě neplodí
- Peníze na údržbu – nářadí, postřiky, nové stromky něco stojí a investice se často nevrací
- Obavy z plísní, škůdců, vos. Nedávno jsme v našem chatu řešili, jak vůbec přežít sezónu bez napadených jablek
- Větší zájem o design – místo staré hrušky se postaví altán nebo bazén. Je to prostě… jiná doba
Možná se pletu, ale mám pocit, že tady nejde jen o pohodlí: je to i otázka identity, zvyků. Kor když supermarket nabízí šťavnatá jablka celý rok. Ale znáte ten vtip o rajčatech, co vypadá nádherně a chutná jak karton?
Proč je to škoda – a pár osobních poznámek
Zaprvé, staré sady jsou ekologické – nedáte šanci monokulturám, menší chemie, víc ptáků a včel. Soused Milan razí heslo: „Každý strom něco dáva, jen mu to musíš aspoň jednou za rok oplatit.“ Zadruhé, domácí ovoce může být překvapivě levnější i chutnější. Nedávný experiment: dali jsme vedle sebe jablka z Lídlu a ze stařičké jabloně. Výsledek? Ani moje dcera si nekousla do těch ze supermarketu.
Co mě ale mrzí nejvíc — mizí společné momenty. Dřív jsme celé sobotní dopoledne trávili s rodinou ve stínu stromů, teď se výlety k babičce mění v návštěvy obchodních center. i když mám někdy sám málo času, prostě mi to přijde škoda.
Co s tím?
- Zeptejte se rodičů nebo prarodičů na jejich zkušenosti – možná zjistíte, že prořezávat strom není taková věda
- Nemusíte mít celý sad – stačí pár stromků, které zvládnete udržovat. Dneska už existují i nízké odrůdy pro menší zahrádky
- Existují projekty komunitních sadů (Praha, Brno) – můžete na to jít společně se sousedy
- Pokud opravdu nestíháte, zkuste aspoň zachovat 1–2 staré stromky. Znáte to – někdo další jednou poděkuje
Možná jsem staromilec, ale z vlastní zkušenosti můžu říct, že ručně nasbírané ovoce chutná úplně jinak. A navíc — štiplavý zápach hrušní po dešti? To si v supermarketu nekoupíte.
Závěr: Zkuste to po svém
Vím, že ne všichni mají možnost nebo chuť udržovat sad. A možná se mi to píše lehce – mám zahradu po dědovi. Ale zkuste se občas zamyslet, jestli opravdu všechno staré stojí za zbourání. Třeba jeden strom vám změní pohled na věc… nebo taky ne, těžko říct. V každém případě budu rád, když mi dole v komentářích napíšete, jak to máte vy. Rád se něco nového dozvím – nebo aspoň zjistím, že v tom nejsem jediný.
