Možná jste to taky zažili: Na chatě někde za Jihlavou jsem minulý víkend procházel zahrádku a všiml si sousedky, jak leje nějaký zářivě modrý postřik na jahody. V tu chvíli mi došlo, že naší babičce by z toho vstávaly vlasy hrůzou. Chemické postřiky u nás doma vždycky byly tabu — prý jsou drahé, zbytečné a kdo ví, co v nich je. A teď… zdá se, že měla pravdu už dávno před tím, než to bylo in.
Co se změnilo na trhu s postřiky?
Pamatuju si, že ještě tři roky zpátky jsme v hobbymarketech jako OBI nebo Hornbach stáli fronty u regálů s postřiky na kdeco — mšice, svilušky, padlí. Ceny šly nahoru, účinnost dolů. To není jen můj dojem, podobně to popisují i moji kolegové ze zahrádkářského klubu na Facebooku.
Teď už je to jinak: Evropská unie tlačí na omezování chemie, často ani nevíte, co přesně dáváte na záhony. A ty nové ekologické postřiky? Jsou fajn, ale peněženku taky nešetří a ne vždy zabírají. Proto se vrací do hry to, co stačilo našim babičkám před půlstoletím — čistá voda, popel ze sporáku nebo výluh z kopřiv.
Babiččiny tipy, které (možná) zachrání vaší zahradu
Když jsem se nedávno bavil se sousedem, říkal: „Jaké postřiky, já to většinu času stříkám jen vodou a trochu mýdla. Funguje to líp než kdejaká chemie.“ Nejsem si úplně jistý, jestli to zabere vždy, ale něco na tom je. Tady jsou tři babiččiny triky, které fakt stojí za zkoušku:
- Kopřivový výluh: Listy kopřivy zalijte vodou v kbelíku, nechte dva dny odstát, přeceďte a postříkejte napadené rostliny. První týden v červnu to prý zvládne nejvíc škůdců, aspoň podle mých zkušeností z Vysočiny.
- Popel z dřeva: Mírně posypte záhony (s mírou!) tam, kde se vyskytují slimáci nebo mravenci. U mamky v Plzni tohle funguje hlavně na záhon s mrkví.
- Mýdlová voda: Klasické jádrové mýdlo rozpusťte v teplé vodě a rostliny jemně postříkejte — používá se na mšice už léta, i když ne vždy mám pocit, že to platí na úplně všechno…
Proč už lidé nechtějí drahé postřiky?
Před pár měsíci jsme v našem četu kolegů řešili, proč se slovenské Zahradnictví Nový Dvůr úplně vykašlalo na drahé postřiky. Prý stále víc lidí ctí zdravější jídlo, nechce mít v zelenině zbytky pesticidů a hlavně — ušetří. Někdy je to i otázka principu: Nechci tahat do přírody, co tam nepatří. To chápu. Ale přiznávám — občas se přistihnu, že na obalech hledám aspoň „přírodní složení“.
Dává to smysl i v roce 2024?
Možná si říkáte, že babiččina kopřiva je přežitek. Ale i agronomka z Tábora, se kterou jsem minulý měsíc mluvil, potvrdila, že návrat k tradičním metodám je vidět všude. Lidi chtějí minimálně zkusit, jestli staré fígle nezabírají i na současné škůdce. A víte co? V řadě případů stačí opravdu základ — zdravá půda, střídání plodin a dobré sousedské rady.
Ano, jsou škůdci, na které ekologické „zbraně“ nestačí. Někomu na prvních příznacích padlí zaberou babiččiny postupy, jinému ne. V tom je ta krása — zkusit, co bude fungovat právě na tom vašem záhonku.
Co z toho plyne (a co s tím dál)?
Stručně – drahé postřiky už nikoho neoslní. Tradiční babiččiny metody se vrací do hry, i když asi nikdy nebudou stoprocentně univerzální. Možná jde i o to, že člověk má radost, že zahradu zvládne vlastníma rukama a rozumem. Občas se splete, jindy překvapivě vyhraje — no, vy asi víte, o čem mluvím…
Jaké fígle sbalily vaše zahrádkářské srdce? Pište do komentářů, budu rád za každý případný tip „z vlastní zahrady“. Jinak — přeji pevné nervy a co nejméně žravých škůdců, ať už se rozhodnete pro babiččinu cestu nebo moderní ekologii.
