Možná vás překvapí, ale většina zahrádkářských zvyklostí, které se dědí z generace na generaci, už dnes nefunguje tak dobře jako kdysi. Nedávno jsem v našem zahrádkářském chatě slyšel, že po padesátce se člověk prostě musí naučit dělat věci chytřeji – záda už nejsou, co bývala, a čas má najednou úplně jinou hodnotu. Jenže… to nejde hned změnit návyky, co? Přesto, po několika sezónách testování, hlavně vloni, sklízím víc než kdy dřív — a makám fakt míň.
Proč staré metody nestačí? Aneb když stromy stárnou spolu s námi
Vzpomínám, jak mi táta říkal: prořež strom, pohnoj, zalij – a budeš mít jablka jak obilí. Jenže on měl plodiny za domem ve stínu paneláku a já mám dnes jinou realitu. Klima v Česku se posledních pár let mění rychleji než ceny másla. Jara začínají dřív, léto je sušší, zima na půli cesty. Stromy, které v devadesátkách rostly jako „plevel“, teď bez pořádné péče nenasadí skoro nic. Taky jsem dřív pořád hrabal pod stromy, odstraňoval každé „plevelné“ větvičky — dneska už vím, že to je ztráta času.
Šetřím záda, šetřím vodu: To nejlepší, co mi po padesátce došlo
- Mulčování – místo každodenního okopávání trávu a drobný bioodpad rozhazuju rovnou pod stromy. Vypadá to trochu punkově – soused Franta tvrdí, že to je „bordel“ – ale ovoce se letos doslova utrhlo pod tíhou.
- Přírodní hnojiva – kompostuji, co jde. Ani nevoní, ani nespálí. Trochu slepičího hnoje jednou za rok a víc neřeším.
- Zálivka ve správný čas – není potřeba pořád lézt s konví. Stačí vydatně zalít dvakrát měsíčně, ale pořádně. Ostatní zvládne mulč a dobrá půda.
- Míň řežu, víc pozoruju – kdysi jsem měl nůžky v ruce pořád. Teď si radši sednu na lavici, pozoruji růst a až když fakt vidím, že nějaká větev zavazí nebo je chorá, teprve zasahuju.
Neříkám, že to bude fungovat každému – soused Milan má jinou půdu a tvrdí, že bez pořádné řezby bude mít jen listí, ne ovoce. Ale třeba letos – když jsem nechal švestky trochu „zarůstat“, byly šťavnatější než kdy dřív. Asi fakt něco na tom „nechat přírodě víc svobody“ bude.
Konkrétní fígle, které mi zachránily úrodu i nervy
– Zkoušeli jste někdy sázet několik druhů ovoce blízko sebe? Mě předloni napadlo vedle staré třešně nasadit rybíz, s tím že aspoň ušetřím místo. Kupodivu oběma se daří lépe — možná se podrzují kořenovým systémem, nebo jen mám štěstí.
– Míchání odrůd. Koupil jsem kdysi takový ten „mix strom“ – na jeden kmen naroubovaná jabloň, hrušeň i švestka. Vypadalo to jako ptákovina, ale letos poprvé jsem měl tři druhy ovoce z jednoho stromu — babička tomu nemohla věřit.
– Nedávno mi kolegyně ze školy říkala o postřicích z kopřiv. Vyzkoušel jsem – k mému překvapení se opravdu snížil počet mšic na jabloních. Možná náhoda, ale budu používat znova.
– Ovoce nechávám dojít až na stromě. Dřív jsem všechno trhal hned, jak bylo trochu barevné – dneska si počkám a chuť je prostě jiná. Fakt to stojí za zkoušku.
A kde brát trpělivost?
Nevím, na netu vždycky píšou, že zahrada uklidňuje. Tak nějak jo – když se nestresuju kvůli „neperfektním“ záhonům a občas přehlédnu nějaký plevel, je práce poloviční a radost dvojnásobná. Na jaře mi „v našem chatu“ říkali, ať raději přejdu na kytičky, protože „ovoce dnes už není pro starší“. Ale… mně to přijde naopak. Je to čas ošidit. Prostě trochu změnit přístup – a sklizeň se dostaví.
Víc know-how? Těžko říct — člověk se stejně nejvíc naučí, když to fakt zkusí. No vy to znáte…
Zkuste příště pod stromy rozhodit trávu nebo nechat přírodu tvořit. Možná budete překvapeni, jak málo stačí ke změně. Napište do komentářů svůj fígl, nebo co u vás letos vyšlo (nebo nevyšlo)… Zahrada nikdy nekončí, že?
