Nedávno jsem v našem chatu zaslechl větu: „Já už na zahradu nemám sílu, to je pro mladší.“ Zasmál jsem se – a možná ani nebylo proč. Kolik z nás v Česku s překvapením zjistí, že po šedesátce najednou začíná nejzajímavější kapitola života právě mezi záhony a meruňkami. Nevěříte? Možná to bude letos úplně jinak, než čekáte…
Proč zahrada po šedesátce dává smysl – nejen pro zdraví
Můj soused z Kladna, pan Honza, začal s malou bylinkovou spirálou v den, kdy šel poprvé do důchodu. O dva roky později má malý ráj a – což je zajímavější – stabilnější krevní tlak. Žádná návodová brožura to zcela nevysvětlí: fyzická aktivita venku, pohyb, trochu toho zvedání a ohýbání… Tělo si prostě řekne děkuju. I revmatoložka v Motole říká: „Kdo má zahradu, má menší šanci na deprese i bolesti kloubů.“
Zahrada jako náhrada za posilovnu i fitko (a kdo to dnes potřebuje…)
- Sázení mladých stromků procvičí i ramena
- Pletí je chemicky nenahraditelné pro zápěstí
- Náklon při okopávání? To je lepší než jóga. Tedy aspoň podle mé mámy
Není náhoda, že ve vesnicích v okolí Brna osmdesátníci často vypadají líp než padesátníci z města. Samozřejmě, že zahrada není univerzální léčba – třeba nespavostí trpím občas i já, když venku lilo. Ale teď, když „chodím na záhon“, spím trochu líp. Možná placebo. Každopádně, doporučuju si to minimálně vyzkoušet…
Není pozdě začít – a proč je začátek lepší, než si myslíte
Myslíte, že v šedesáti už je pozdě? Vůbec ne — naopak. Poznala jsem paní Alenu, která nikdy neuměla ani kopřivu od petržele rozeznat, a po odchodu z práce zkusila na zahradě vytvořit divoký záhon pro včely. Teď má vlastní voňavý med (a prý jí vnuci i víc volají, když ví, že bude domácí bublanina). To je docela příjemný vedlejší efekt, nemyslíte?
- K začátku potřebujete vlastně jenom konev a chuť něco zkusit
- Nemusíte mít hektary – i malý záhonek za panelákem stačí
- Příroda vám odpustí většinu učednických chyb. Nu, někdy…
Nový rozměr sociálního života (a menší riziko samoty)
Možná to zní zvláštně, ale právě zahrada je často tím, proč sousedi začnou komunikovat víc. Na mě to funguje bezvadně. Když jsem sázel ředkvičky, přišla sousedka s tipem na „tajné“ hnojivo (něco z Jysku, nečekal jsem, ale funguje). Včera jsme řešili v komunitním centru v Uhříněvsi, jak založit společnou kompostárnu. Pokud vám chybí společnost, stačí otevřít vrata – a máte u plotu hned dva sousedy v monterkách.
Tipy ze života: Co opravdu funguje (a co ne)
- Nepodlehněte tlaku „všechno musí být dokonalé“. Některá rajčata nikdy červená nebudou. No a co…
- Začněte s jednoduchým záhonkem, třeba s dýněmi — rostou skoro samy.
- Ptejte se – v našem městečku poradí každý, kdo má špinavé nehty.
- Naučte se nechat zahradu trochu žít. Ta volnost je taky k nezaplacení.
Možná se vám něco nepovede – kakaové boby z Moravy mi fakt nevyrostly. Ale pelyněk ano. Možná to je osud? Každopádně, v tichu mezi stromy najdete svůj rytmus i v době, kdy už je práce za vámi.
Můj poslední důvod proč začít: radost, kterou jinde nepotkáte
Když minulý podzim přišla vnučka poprvé bosá po trávníku, uvědomil jsem si, že žádná práce, peníze ani elektrogril nedají tolik pocitu „tady je doma“. Zahrada není jen povinnost, ale i opravdová radost. Někdy zbytečně komplikujeme, hledáme fitness náramky a aplikace na spánek — přitom stačí lopatka, hlína a trocha vody…
Co když právě po šedesátce přijdou ty nejlepší roky? Třeba ne, i když… no, prostě se zkuste někdy jít projít mezi stromy – a uvidíte sami. Jak to vidíte vy? Zkuste o víkendu něco zasít, nebo napište do komentářů, jak to máte se zahradou vy. Vlastně, zahrádkaření je nejlepší chaotická terapie, kterou znám. Vždycky se můžete přidat — nebo začít, kdykoliv budete chtít. Však vy víte…
