Opakované pokusy o ukončení konfliktu a jejich vzorec
Tento týdenní neúspěch mírových rozhovorů mezi Vladimirem Putinem a zástupcem Donalda Trumpa Stevem Witkoffem zapadá do již dobře zavedeného vzoru střetů ohledně Ukrajiny během druhého funkčního období Trumpovy administrativy. Ačkoliv zájmy Spojených států i Ruska v procesu zůstávají konstantní a boj na poli eskaluje, dynamika, která tyto jednání poháněla, se může stát pevně ukotvenou.
Nedostatek pokroku v uplynulém týdnu naznačuje, že bude brzy následovat další pokus ukončit válečný konflikt, a možná i další, dokud nakonec nebude uzavřena nějaká dohoda s americkou podporou, jež by podmínky spíše přisuzovaly Rusku.
Geopolitický scénář a jeho opakování
Algoritmus geopolitického vývoje, který tato snaha pohání, je příliš konzistentní na to, aby byl ignorován. Opakuje se od chvíle, kdy se Trump v lednu vrátil do Bílé domácnosti. Během volební kampaně Trump tvrdil, že je schopen ukončit válku během jednoho dne – což se nikdy nestalo. Od 12. února, kdy Trump poprvé přímo komunikoval s Putinem o Ukrajině, však záměr a přístup zůstávají nezměněny. Není důvodu předpokládat, že by se v současnosti měly změnit. Naopak, patová situace v úterý může tyto snahy znovu povzbuzovat.
Interní logika a opakování cyklu
Vnitřní logika těchto kroků je již dobře známá. Trump odmítá posílat Ukrajině zbraně, místo toho se snaží o bilaterální dohodu s Putinem, která by ukončila válku na úkor území Ukrajiny. Rusko bombarduje Ukrajinu a postupuje na bojišti v attričním režimu. Ukrajina a její spojenci se mobilizují, aby zabránili jakékoli pro-ruské dohodě. USA upravují své plány na základě této opozice. Konají se jednání. Putin odmítá dohodu a válka pokračuje, přesto však pokračuje i diplomacie.
Jak se tento cyklus bude opakovat, některá z následujících možností je pravděpodobná: buď bude proces přijat jako bezvýsledný, nebo dojde ke změnám, které zvýší šance na dosažení určitého výsledku. První varianta, opuštění procesu, by znamenala Trumpovu porážku, ale také by vyvolala eskalaci války na ještě ničivější a destabilizující úroveň. To by mohlo vést k obnovení diplomatických snah, ovšem z pozice slabší než dnes.
Pravděpodobnější scénáře a geopolitická dynamika
Druhá varianta, změny nebo obejití části procesu, se jeví jako pravděpodobnější. Čímž se dostáváme do pásma ruské moci nad Evropou a zároveň do prostoru pro Washington. Kremlin naznačil, že stále existují dohody s USA, které jsou však vyloučené pro Evropu. Putin jasně naznačuje, že vidí Evropu jako slabé místo Trumpovy politiky. „Evropa brání americké administrativě dosáhnout míru na Ukrajině,“ řekl před jednáním s Witkoffem. O něco později dodal, že „Rusko nechce bojovat s Evropou, ale pokud Evropa začne, jsme teď připraveni.“
Europe a Nato jako hráči v geopolitickém šachu
Část tohoto tvrzení je možná přehnaná, nicméně klíčová poznámka je správná. Evropa – přesněji Nato bez USA – skutečně brání Trumpovu snahu uzavřít dohodu s Putinem podobnou té, kterou by si přál. Vytrvalost spojenců v NATO v této otázce není široce oslavovaná, protože hrozí, že by to mohlo Trumpa rozlobit, avšak je zřetelná. Tato snaha je intenzivní od doby, kdy Trump a JD Vance veřejně kritizovali Zelenského během jeho návštěvy v Oválné pracovně 28. února. Tuto snahu lze označit za více či méně úspěšnou.
Koalice ochotných a její možnosti
Tato „koalice ochotných“ má potenciál narušit plány USA a Ruska, ačkoliv nemá sílu je plně ovlivnit. Většina evropských zemí, spolu s Kanadou, podporuje materiální pomocí Ukrajině po válce, a jejich cíle jsou sledovány ad hoc, často v rámci NATO, přičemž americký ministr zahraničí Marco Rubio se na setkáních nezúčastnil.
Evropské úsilí vládnout ruským konfliktům na Ukrajině má opakovaně odolávalo Trumpovi i Putinovi. To platí i pro tento týden, kdy byla upravena Witkoffova iniciativa před jednáním s Putinem. Podpora Zelenského, odrážejícího se i v jeho vztahu s spojenci, je sledována velmi intenzivně. Je pravděpodobné, že za tímto úsilím stojí poradce pro národní bezpečnost Keira Starmera, Jonathan Powell.
Budoucí rizika a nerealizovaná síla Evropy
Nicméně, tento stav nemůže vydržet věčně. Hlavní problém Ukrajiny a Evropy spočívá v tom, že současná nerovnováha moci 21. století je vůči nim nepříznivá. Evropa a NATO postrádají dostatek zbraní, síly nebo bohatství na to, aby tlačily na přijatelnější mírové řešení, které by Rusko a USA musely vzít vážně. Ačkoliv konflikt s incidentem v Evropě nepřeroste, hrozba, že rusové nakonec napochodují na Whitehall, zůstává menší, avšak skutečný nebezpečí spočívá v možném ohrožení hlavní ulice v Kyjevě, Khreschatyk.
Zda Trump toto chápe nebo mu je lhostejné, je těžké říct. Přestože je možné, že ukrajinská vláda, ať už vedená Zelenským či jinak, by nadále fungovala a získala financování a vojenskou podporu od mezinárodních partnerů, klíčem bude, zda se ukradené ruské aktiva v hodnotě 253 miliard liber dostanou do Kyjeva nebo se vrátí Moskvy.
Možná budoucnost NATO a Evropské unie
NATO by tak mohl ztratit svou současnou funkci; všechny členské státy NATO by si stále udržovaly své zbraně a armády, zachovaly závazek k nezávislé Ukrajině a sdíleným hodnotám, včetně schopnosti se sebereflexí a samokritikou, kterou popsal historiograf Georgios Varouxakis ve své knize „The West: The History of an Idea“. Avšak strategická sebezkušenost Evropy, pokud by v rámci absentující americké podpory, by byla náročná a mohla by stát i značnou cenu, kterou by si většina evropských zemí a voličů nebyla ochotná zaplatit.
Ještě není jisté, zda americká politika pod Trumpem došla na rozcestí, kdy bude muset vybírat mezi Evropou a Ukrajinou na jedné straně a Ruskem na straně druhé; nicméně, tato chvíle a tento moment jsou blíže než od roku 1945. Historicky je však tragičné, že Evropa v rámci podpory Ukrajiny je limitována svou schopností plnit všechny požadavky, které si tento konflikt žádá.
